Jak pečovat o partnerský život a rozvíjet harmonické vztahy.

1. Vztahy se neustále v průběhu časů vyvíjejí a jejich funkce a role se mění s tím, jak se vyvíjí celá společnost. Jak vidíte současný stav vztahů mezi mužem a ženou? Někteří lidí říkají, že vztahy tak jak je známe nefungují a že se musí něco zásadně změnit, abychom mohli být ve vztazích spokojení. Jak to vidíte vy? Musíme mít nový přístup a nový pohled? Co je podle vás ten nový pohled, nové vztahové paradigma? 

Myslím, že poměrně novodobé je očekávání, že ve vztahu máme být spokojení. A tím novodobé mám na mysli posledních zhruba přes 100 let. Historicky jsme se na vztahy dívali spíš z funkčního pohledu. Spojit rodiny, spojit majetky, polepšit si ekonomicky nebo zkrátka alespoň přežít.
Docela nové je pak to, že dnes už ekonomický aspekt hraje poměrně mizivou roli. A zatímco v 50. letech byl rozvod pořád ještě určité sociální stigma, dnes se nad tím nikdo nepozastaví.

Dnes bereme jako samozřejmost, že do vztahu vstupujeme proto, že je nám s druhým dobře. A když nám dobře být přestává, poměrně rychle – v porovnání s dřívější dobou – zvažujeme rozchod či rozvod. 

Je dobré usilovat o to, abychom se v životě a vztazích cítili dobře. Ovšem na tom máme zásadní podíl my sami. Když to pojmeme ve stylu, co nám ten druhý dává, a stále vyhodnocujeme, zda se nám od druhého dostává to či ono, pravděpodobně tím svou spokojenost ve vztahu oslabíme. Ta spokojenost totiž vzniká hlavně z toho, co sami dáváme. Co s láskou operováváme, to si zamilujeme. Týká se to věcí i lidí. 

Abychom ve vztazích byli spokojení, potřebujeme ve vztahu růst a tvořit. Dlouhodobě vědomě utvářet láskyplné prostředí prodchnuté hodnotami, které jsou pro nás důležité. A taky chápat, že vztahová spokojenost jde ruku v ruce s osobní spokojeností. Pokud například sama sebe nemám moc ráda a nepřijímám se, budu mít dříve či později pocit, že mě nepřijímá partner. Můžu se dožadovat jeho pozornosti, i když mi ji dává, ale nebudu mít pocit, že je toho dost. Tedy lví podíl na vztahové spokojenosti má zkrátka to, že sami za sebe děláme vše potřebné k tomu, abychom se v životě cítili spokojeně. 

Nemyslím si, že to, co tu říkám, je nějakým způsobem nové. Vnímám to jako dlouhodobý základ spokojených vztahů v jakékoliv době. Bohužel se to většinou daří žít spíš menšině. Tak jako navzdory tomu, že víme, jak je to šílené, vytváříme jako společnost další a další války… stejně tak vytváříme bohužel i války v partnerských a dalších vztazích, navzdory všem dobrým přesvědčením se to děje stále znovu a znovu. Je to lidské.

2. Proč se vztahy vůbec aktivně zabývat a řešit je? Není to naše přirozenost a nevyřeší se to všechno samo?

Z toho, co pozoruju, je spíš vidět to, že vztahy chátrají, když jim nevěnujeme pozornost. Pozornost věnujeme typicky práci, praktickým záležitostem života, dětem, starostem… Důsledkem bývá, že ve vztahu začneme prožívat pocit odcizení. Chybí nám intimita, duševní i fyzická. A od toho pak může být už jen krůček k tomu, že se zdrojem intimních prožitků radosti, vášně, lásky a naplnění může stát vztah s někým jiným. Protože v sobě máme potřebu intimně sdílet. Být vidění a vnímaní. Milovat a být milovaní. 

3. Co jsou největší výzvy, nepochopení a neznámé, které lidé opakovaně ve svých vztazích řeší a z čeho pramení?

Obrovská velmi typická výzva je propojená s obdobím příchodu dětí a vytvářením rodinného zázemí. Péče o děti, rekonstrukce nebo stavba domu, navýšené výdaje a finanční stres, v kombinaci s pracovním stresem a zabezpečováním chodu domácnosti udělají své. Tohle období navíc většinou přichází jako prudký náraz poté, co bylo ve vztahu spousta prostoru pro randění, výlety, kina, večery u vínka a dlouhé rozhovory.
Žena i muž většinou vstoupí do survival módu „postarat se o to všechno“. Děti a domácnost, práce a dům. Jeden či oba v tom snadno zapomenou každý sám na sebe i jeden na druhého. A takto to často běží i roky. Narůstá pocit vyčerpání, nedocenění a nenaplněných potřeb. Může váznout komunikace a prohlubuje se pocit, že mi ten druhý nerozumí nebo že už si nemáme co říct. Ubývá intimních chvil; sex je méně uspokojivý, mechanický nebo žádný. 

Průšvih je v tom, že se začneme postupně uzavírat jeden druhému skrze emocionální zranění. A abychom se opět mohli sblížit, potřebujeme i ty bolavé emoce znovu otevřít. Většina párů se snaží bolavé emoce přejít, uzavřít je v sobě. A to bohužel vede k určitému otupění a odcizení se sobě navzájem. Aby byl vztah i sex živý a šťavnatý, potřebujeme být emocionálně živí. Se vším všudy. 

4. Je potřeba vždy “párová práce” nebo může člověk své vztahy zlepšovat (a co to vlastně znamená) sám ze svého rozhodnutí?

Mnoho lidí si myslí, že vztah je 50:50 a i na změny musí být dva. Což je pravda jen do určité míry. Protože někdy můžeme zažít, jak se druhý začne měnit díky naší vlastní změně. Je to přitom docela logické. Co se týká touhy po zlepšení vztahu, s trochu odlišnými situacemi se setkávám u žen a u mužů. Muži se většinou na mě obrací a chtějí vztah zlepšit, když jejich partnerka odchází. Ukončuje vztah nebo si našla někoho jiného. Ženy se snaží vztah zlepšovat „za pochodu“, dokud ještě ve vztahu jsou. Bývá tam poměrně dlouhá fáze, kdy se žena snaží docílit nějakou změnu u partnera. Kdy se mu snaží něco říct, a on to nevnímá. O něco žádá, a on nereaguje. Protože většinou jde muž do akce, až když mu dojde, že vztah končí.

O něco víc se na mě vždy obracely ženy s tím, že by si přály vztah zlepšit, ale muž se k ničemu nemá… a tak jsem pro ně vytvořila kurz, který přesně na toto reaguje. 

5. Jaký je váš recept na dlouhodobou harmonii ve vztahu nebo jaké máte tipy pro páry, aby se spolu mohli zdravě vyvíjet a společně růst do té nejlepší verze sami sebe?

Základem je, nepřestat pečovat o sebe – a to znamená nejen o sebe navzájem, ale každý i sám o sebe. Naslouchat svým pocitům a přáním a respektovat je. Komunikovat své pocity a přání s partnerem. Velkou zátěží ve vztazích bývá to, že se staráme o věci, děti, projekty… a ne o to, jak se cítíme a co potřebujeme, a jak se cítí a co potřebuje partner/ka. Je to běh na krátkou trať, protože dříve či později se budeme cítit vyčerpaní, osamělí a nemilovaní.
Klíč tedy je, dát tomuto prostor, ještě dříve, než zjistíme, že je to nutné. A to i v obdobích, kdy máme hodně starostí, hodně práce, malé děti, rekonstruujeme dům a podobně. Můžeme se starat o toto vše… ale nikdy bychom neměli přestat pečovat o sebe a o druhého. Vydržíme to pár týdnů, pár měsíců… ale když už jsou to roky, bývá to hodně dlouhá doba na to, abychom to „vydrželi“.

A asi jediný způsob, jak to, co říkám, udělat, je: naplánovat si časy pro sebe a časy s partnerem do kalendáře. I když to v určitých obdobích života můžou být jen „desetiminutovky“. Ale v těch deseti minutách být naplno jeden s druhým. Nebo se sebou. Neřešit provozní věci a podobně.

6.  Jaké jsou nejlepší způsoby, jak můžu rozvíjet svůj vztah s partnerem, jednak na každodenní bázi a jednak celkově, abychom mezi sebou udrželi jiskru i po několika letech bytí spolu?

Klíčové je pečovat o intimitu, jak duševní, tak fyzickou. A intimita znamená otevřenost. Ochotu sdílet sebe. I s tím, co je mi nepohodlné. Nebo co sami na sobě odsuzujeme. Tedy neskrývat před partnerem, jak se cítíme. Nesnažit se být jiní a vystupovat jinak. Nenasazovat si masky. Nepředstírat, že jsme v klidu, když nejsme.
A intimita na úrovni těla znamená, dát si prostor pro doteky, objetí, mazlení, dlouhé polibky… kdy se nesoustředíme ani tak na to, abychom mezi sebou vytvořili vzrušení, ale na to, abychom díky dotekům a tělesnému kontaktu mezi sebou měli víc kontaktu a prožili víc lásky.
Jednostranné zaměření na vzrušení a orgasmus je v mnoha vztazích spolehlivou stopkou naplňující sexuality. Proto je důležité žít v perspektivě, že díky milování děláme lásku (make love), spíš než vzrušení. Láska je propojená s uvolněním a potěšením. Tah na branku při stimulaci může vytvářet napětí a nepřítomnost; protože se orientujeme na to, co bude za chvíli a co chceme vytvořit, spíš než na to, co je.

7. Co vytváří ve vztahu nejsilnější pouto? 

Obrovské „lepidlo“ vztahu je právě kvalitní, hluboce intimní milování. Protože po dobrém sexu se cítíme vyživení, milovaní i zamilovaní. Kritériem přitom není jen vzrušení, ale i míra kontaktu a propojení, které během milování s partnerem máme. Hluboké milování je současně i nejmocnějším nástrojem pro léčení případných zranění ve vztahu. Umožňuje nám hluboce se propojit a zahojit rány na duši. 

Sex má obrovskou sílu. Z druhé strany je to pak i důvod, proč lidé vztahy opustí. Proč si nacházejí milence a milenky. Z manželství většinou neodcházíme proto, že si s někým jiným lépe popovídáme. Ale tehdy, když s tím druhým navážeme intimní tělesný vztah.
Proto je moudré pečovat o tělesnou intimitu se stávajícím partnerem či partnerkou, mimo jiné i proto, abychom hladoví pak nehledali jinde.

---

Denisa Říha Palečková

Přední česká lektorka v oblasti partnerských vztahů, vědomé sexuality a osobního rozvoje. Od roku 2002 ukazuje lidem, jak skrze práci s tělem a sexualitou mohou zažívat lásku a vášeň v jednom vztahu i po mnoha letech. 

Vede také semináře pro ženy zaměřené na probouzení lásky v sobě, šťastný život a prožívání radosti a rozkoše skrze vlastní tělo. 

Ženám i mužům pomáhá objevovat skutečná přání jejich srdce a manifestovat je v realitě života na seminářích s tématem život snů.

Je zakladatelkou masážního studia ARKAYA®️ a profesionálního výcviku CORE TOUCH®️. Do Čech zavedla tzv. vaginální mapování a léčení jizev. Autorka bestselleru Tajemství šťastných vztahů.

www.denisapaleckova.cz

---

Zaujal Tě článek? Potkej se s Denisou osobně.